KOUZLO TURFU

Proč mám rád dostihy

Na svou první návštěvu dostihů si vzpomínám jen mlhavě. Bylo mi nějakých šest let a na tribuně berlínského závodiště Hoppegarten jsem zoufale držel palce dvěma koním v barvách ČSSR. "Velká berlínská steeplechase" (ve skutečnosti se ten dostih jmenoval jinak) skončila jasným vítězstvím "enderáckého" šampiona Odomanta, zatímco náš Václav Chaloupka skončil kdesi na trati.

Myslím, že jsem měl tenkrát na krajíčku, ale slzy nakonec netekly. Nové prostředí ušlechtilých plnokrevníků, žokejů v pestrých dresech a vážných mužů s dalekohledy mě dokonale okouzlilo. Dětský sen stát se slavným žokejem mě opustil už o pár let později, se svými fyzickými parametry a nevelkou vášní pro rychlost jsem to dotáhl jen na novináře. Ale už jsem u dostihových koní zůstal a mým druhým domovem se stala Velká Chuchle.

Kolik dostihů jsem od onoho odpoledne na kraji rozděleného města viděl a po kolika evropských závodištích jsem se pohyboval, si netroufám odhadovat. Ale dodnes se mi zrychlí tep pokaždé, když koně zatočí do cílové roviny.

Kolem dostihů se pohybuje poměrně úzká komunita lidí. Když někdy přemýšlím, proč to tak je a proč toto odvětví asi vždycky zůstane ve stínu velkých kolektivních sportů, připadá mi to lehce paradoxní. Není totiž mnoho sportů, jejichž podstata by byla jednodušší, než je tomu v případě dostihů. Skupina koní běží z bodu A do bodu B, buď po rovné dráze, nebo přes překážky. Kdo je první v bodě B, vyhrává. Jasné, jednoduché a rychlé.

Srovnejme tento princip s mnohem populárnějším fotbalem, kde se dvaadvacet mužů plahočí devadesát minut po obrovském hřišti a snaží se dopravit do brankové konstrukce kulatý předmět, a to výhradně nohou nebo hlavou a za dodržení mnoha více či méně složitých pravidel. Dostihy z tohoto srovnání vycházejí jako nepoměrně přehlednější záležitost, přesto jsou mnoha lidmi považovány za specifickou a téměř neproniknutelnou podívanou.

Dostihový sport je divácky výjimečný tím, že skoro každý v něm může najít odraz své osobnosti. Někdo obdivuje koně a sleduje sportovní stránku věci, jiný studuje rodokmeny a chovatelské pozadí, další si vychutnává specifickou atmosféru - a skoro všichni při tom sází. Ať už člověka k tomu koňskému světu poutá cokoli, stává se součástí koloběhu generací. Nejen těch plnokrevných na dráze, ale i lidských, které se vystřídaly na tribunách.

Doba a módní trendy se mění, ale základem turfu zůstává cosi hlubšího, neměnného. Povrchnější duše v tom mohou hledat sepětí se stále vzácnější přírodou, podle mého názoru se sem ale promítají ještě jiné hodnoty. Světa, který vytvořili naši předkové a jehož základy jsou aktuální dodnes.

Dostihy nejsou jen jedna z mnoha možností, jak strávit volný čas, je to srdeční záležitost. Buď vás chytí, nebo ne. Tuto rubriku svého webu jsem vytvořil pro ty z vás, kteří ještě nezkoušeli, do které z těch dvou skupin patří. Přijďte se někdy podívat na závodiště a nebojte se, je to opravdu prosté. Vyhrál ten, kdo proběhl cílem jako první.


>> Jak se neztratit na dostizích
>> Dostihový atlas Česka
>> Kdo je kdo na závodišti
>> Ze života dostihového koně
>> České dostihové dynastie
>> Slang: Když se řekne...
>> Dostihové fejetony